Ovládat fotoaparát – nástroj – je základ. Co ale pak s ním? Co fotit? Většina amatérů má rádo kytičky, broučky. Krajinku. Ti odvážnější začnou fotit lidi. To už je trochu těžší, protože se hýbou. No a další level je fotografii použít jako vyjádření své kreativní duše. Jak ale pouze necvakat? Jak mít skutečně fotografování coby duchovní cestu? Svého průvodce na každý den a pomocníka v uvědomování si přítomného okamžiku? V oceňování zázračných chvil. Je paradox, že těsně před karanténou jsme ještě naposledy udělaly setkání týkající se Umělcovy cesty. A já si jsem jistá, že jedna z možností, jak tuhle dobu v klidu prožít, je právě začít. Vždyť právě focení vyžaduje bytí osamotě, v klidu, sám se sebou a s ostatním světem.

Takže jak to tedy udělat?

Prvním předpokladem je vytvořit ve svém vědomí cesty , jejichž prostřednictvím mohou tvořivé síly působit. Jakmile jednou vyslovíte s uvolněním těchto cest souhlas, vaše tvůrčí schopnosti se vynoří na povrch (Julia Cameronová: Umělcova cesta). K tvůrčímu ozdravění existují 2 nástroje: ranní stránky a umělecká schůzka.

Každý den si udělat čas na to, psát svůj proud myšlenek. Jde o očistu.Tzv. vyprazdňování mozku. Žádný nesprávný způsob psaní ranních stránek neexistuje. Prostě jen píšeme a zapisujeme cokoliv nám přijde na mysl. A k tomu si uděláme každý den jednu fotečku pro sebe. Pro radost. A třeba jako ilustraci toho, co jsme v ranních stránkách napsali. Mně osobně se lépe píše večer a druhý den s čistou hlavou fotí.

Jak píše Julia Cameronová v Umělcově cestě: “ Proč píšeme ranní stránky? “ žertem odpovídám: “ Abychom se dostaly na druhou stranu. Hlavně nás dostávají za Cenzora. Mimo dosah Cenzorova blábolení nacházíme svůj vlastní klidný střed, místo, kde slyšíme onen tichý hlásek, který patří zároveň našemu Stvořiteli i nám. …

Tohle jsme zatím udělaly my. A může to být inspirací pro ostatní. Je dobré, máte-li možnost své fotografie a texty jednou za čas s někým sdílet.

Psaním, focením, zachycováním, vnímáním detailů (z běžné okolní reality) si zpestřuji život na mateřské dovolené, který mě někdy k smrti nudí a otravuje. Jako moucha paběrkuji na zbytcích času pro sebe a sosám, co můžu. I když ten čas mívám, je ho stále zoufale málo, jako letošního sněhu. Soňa Kubíčková

Borůvka
Síla přítomného okamžiku. Táta s dcerou, tatínkova velká ruka. Dávej, přijímej. (Vzali jsme kamarády z Trinidadu a Tobaga na borůvky ) Martina Brankovská

další fotografie zde