Právě probíhá kurz, který je věnovaný fotografování s ohledem na to, jak udělat fotoknihu. Další začíná 5.května 2020.

Já sama ji dělám každý rok a to ve 4 provedeních. Pro všechny děti + pro tchýni. Když byly děti úplně malé, myslela jsem si, že jim budu psát i deníky. Ale to jsem bohužel nerealizovala. Nejstarší jsem něco podobného začala dělat, ale jak děti přibývaly, prostě se to nestíhalo. Takže proto dělám fotoknihu. Píšu do ní to, co se stalo. A přidávám fotografie. Na začátku jsem si všimla, že jsem dávala více portréty, fotky, které se více líbí mně. Ale postupně jsem se naučila fotit tak, aby měly záběry i vypovídající hodnotu. Aby na nich bylo vidět, kde jsme byli, co jsme tam dělali, kdo tam byl s námi.

Mám zkušenost s mnoha zhotoviteli fotoknih. Bontia, která má pěkné šablony se kterými se dá velmi dobře pracovat. Mohu si volit, kolik chci fotografií na jednotlivých stránkách, mohu kopírovat stránky, které se  mi líbí. A šablony jsou velmi vkusné. Zkusila jsem velmi drahý, ale luxusně zpracovaný Saal digital. Já dělám fotoknihy na výšku A4 a minimálně  60 stran. Tady už se dostávám na cenu přes 1000,-Kč za 1 fotoknihu a to je pro mne darda. Takže při množství, které dělám, jsem sáhla i po levnějších tiskárnách typu mcl, colorland, cewe. Ale tady buďte připravení na to, že šablony jsou velmi omezené. Někdy se nedá volit počet fotek, takže si je musíte manuálně nakopírovat a tím pádem i tak trochu graficky tvořit. Nebo je horší tisk. Velkou výhodu také vidím v tom, když přidáváte fotky do knihy, že se nedublují. Málokdo totiž má složku, kterou celou převede do knihy. Já dělám fotoknihu tak, že projíždím jednotlivé složky v počítači. Už jsem se naučila mít speciální složku s letopočtem a podsložky s jednotlivými měsíci. Ale přeci jen se mi někdy stane, že mám fotku ve dvou různých složkách (např. ji používám na sebepropagaci) a pak si nepamatuji, zda už ji v knize mám či ne. Zvlášť když dělám knihu po večerech třeba týden.

Důležité je rozvržení layoutu. To je to, jak vypadá text a obrázky vůči sobě. Zda-li nechat jednu fotku přes dvojstranu nebo naopak nasekat třeba i 4 fotky na jednu stránku. Zda používat rámečky, jak volit celky a detaily. Mají-li se fotky překrývat. jak funguje bílý podklad po fotkami, černý, šedý a naopak barevný a jestli barevný teple nebo studeně. Jaký použít font? Co dát na titulku?

Ještě se s fotoknihou pojí jedno velké téma a to je fotit na telefon nebo fotoaparát? Když vím, že bude něco, co bych chtěla zaznamenat, beru fotoaparát – narozeniny, návštěva Mikuláše u nás, dovolená, výlet s dětmi. Když se něco děje doma, co chci zaznamenat – děti se převlékly do kostýmů a rozehrály úžasnou hru, Emilka se v bílých oblečkách vypravila na zahradu, která je úplně rozbahněná a ještě si u toho namalovala pusu (už vím, že je lepší ji vyfotit než ji rovnou zabít), Fanda se naštval a má výborné výrazy, které vím, že ocení, až bude velký. Pak mám fotoaparát stále při ruce. V našem případě je to vyvýšený stolek v obýváku. Ale když se dějí zázraky a mám jen telefon, fotím i na něj a ve fotoknize mám dvojstranu právě na tohle.

Já zatím nemám telefon, který fotí tak, jak bych si představovala a to hned z několika důvodů. Do teď jsem měla tak malé děti, že se mi stalo pokaždé, když se k němu dostaly, že jej hodily na zem. Takže puklé sklíčko i v ochranném obalu a s ochranným sklem na displeji je prostě mojí samozřejmostí. Další důvod je ten, že focení na fotoaparát je pro mne jakýmsi rituálem. Fotím intenzivně od svých zhruba 20 let (takže je to letos 25 let :).  A to tak, že v okamžiku, kdy mám u sebe foťák, přenáším se do jiného plynutí času. Je to stejné, jako když pálíte oheň. Buď prostě přikládáte do kamen nebo rituálně pálíte něco starého. Když vím, že budu fotit, zbystří se mi smysly. A poslední dobou i ten šestý. Ten hlavně. Naciťuji. Brzy napíšu na toto téma celý článek. Protože právě kondice k focení je téma disertačky, kterou se stále přeji dopsat.

Tož tak. Fotokniha je důležitější než by se na první pohled zdálo. Jsou to naše průchody ke štěstí.  Protože to se prý dá trénovat a to právě tím, že si rozvzpomínáme na střípky, které jsme zažili, že oceníme to, jak pestrý život žijeme a že vlastně něco uzavřeme a jdeme dál. Tady o tom mluví Bahbouh.