Fotografování je o vidění. Vidění je o zření. Zření vychází z vědění. (Leonardo da Vinci)

Fotograf si nejdříve musí dát do pořádku motivaci, která ho vede k samotnému fotografování lidí v situacích, kdy je chce vidět a zaznamenávat. Můj svět sestává z určitých situací, nechci říci schémat.

Mám představu, chci některé věci zachytit u určitých lidí, určitých typů, které dosova pronásleduji. Chci s nimi zažít určité “hnutí“, např. děvče nebo muž v nějáké uzlové situaci.. otázkou zůstává, jak se to člověku daří. Ale může vždy zkoušet znovu, v novém prostředí a možná s novým nábojem.. Člověk ty obrazy v sobě nosí, musí je někde nalézt a dostat je do fotografie. Jakmile vyfotografuji, že dva mladí lidé se milují a není to láska, ale je to chtěný vztah, nebo třeba jsou osamoceni a chtěli by se milovat, nastal moment, kdy nechtějí ze sebe vydat vše a tím, dávají všanc celý svůj vztah. Věc může mít několik pokračování.

Může se stát, že výsledek je zcela rozdílný a viditelný z jiného pohledu. Existuje tedy množství nových možností, nekonečných navrácení se k stále stejnému syžetu, který mě zajímá.. problémy lásky, jak jsme utvářeni a k čemu, jak s životem nakládáme. A v praxi ? Existuje tisíc a jedna metoda. Musím být vytrvalý navzdory tomu, že se mi věci nevedou, ale mám vnitřní motivaci natolik silnou, že mě vede k práci přes všechny pochyby, nutí mě vytrvat, hledat způsob, jak se s lidmi naučit pracovat. Když po nich chci vlastně vše,životní situace, musím se otevřít. Kdyby věděli, že fotografuji existenci jejich životů, dali by mě ukamenovat.

Fotografuji jejich hru na život. Nesmím jít fotografovat například když mám negativní den. Lidé, kteří svůj normální život žijí, jsou unaveni, žijí bez fantazie, bez vzruchu. Sami jej hledají v dopingu všeho druhu. Musím očekávat, že jim musím něco dát, snad fluidum. Musím na ně být naladěn, abych je ucítil. Musím s nimi vést dialog, který je spíš hrubá, přibližná řeč, řeč pohledů a gest. Stejně jako se dva lidé, kteří se srazí, omluví úsměvem. Pokud by to však šlo jen takhle, bylo by to snadné. Tolik Viktor Kolář.

K dokázání mého tvrzení použiji ještě slov guru tzv “živé fotografie“ Henri Cartier-Bressona. O fotografii vždy prohlašoval, že je třeba dívat se kolem sebe, soustředit se a myslet na snímek. Protože rozdíl mezi dobrým a špatným snímkem je mnohdy jen několik milimetrů, velmi nepatrný ale zároveň velmi podstatný rozdíl. Odtud také pojem rozhodující okamžik – je třeba vyčkat ideálního stavu věcí, přemýšlet o snímku a ve správný okamžik exponovat. Východiskem pro moji práci je zjištění, že pychosomatika (tedy zhodnocení své existence jako jednota tělesného a duševního – Hančil, 1997) se dá pěstovat. Že existuje jakási kondice. V případě mého zkoumání jde tedy o kondici zachytit „rozhodující okamžik“, naladit se na prostředí, lidi, které fotografuji. Co je „rozhodující okamžik„?

Cartier – Bresson Toto těžce sdělitelné cosi se pokusil pojmenovat ve své filozofii Punktum – Roland Barthes, Světlá komora – vysvětlivka k fotografii, nak.Archa 1994,str. 40 Pokud studium (ve smyslu pozornost k něčemu, náklonnost pro někoho, jakýsi všeobcný zájem, který je sice starostlivý, ale nikterak akutní) není protnuto, zraněno anebo překříženo nějákým detailem (punctum), jenž mne přitahuje anebo jenž mi působí nějákou bolest, je jeho výsledkem asi nejrozšířenější typ snímku, který by bylo možno nazvat „unární fotografií“.

Unární fotografie je tehdy, když emfaticky transformuje realitu, aniž ji zdvojí nebo rozkolísá : nic rušivého. Str.28 Punctum – to je také bodnutí, malá trhlina, malá skvrna, malý řez – a znamená též hod kostkou. Punctum nějákého snímku, toť ona náhoda, která mne v něm zasahuje (zasazuje mi rány, probodává mne). Str.22 A zdá se mi rovněž, že nejpřesnějším slovem, jež by (provizorně) mohlo označovat onu přitažlivost , kterou pro mne jisté snímky mají, by bylo slovo dobrodružství. Tady se něco přihodilo, tady nikoli. V této ponuré poušti najednou přijde tento snímek, oduševňuje mne a já oduševňuji jej.

Měl bych tedy onu přitažlivost, která mu dává existenci, pojmenovat právě takto : oduševňování, animace, oživování. Str.28 Mnoho snímků se bohužel chová před mým pohledem zcela bezvládně. Ale i mezi těmi, které mají v mých očích nějákou existenci, je většina takových, které ve mne vyvolávají pouze všeobecný a , lze-li to tak říci, zdvořilý zájem : není v nich žádné punctum : líbí se mi nebo nelíbí, aniž by se do mne zadřely: jediným přístupem k nim je tedy studium. Studium je nesmírné pole bezstarostné touhy, rozmanitého zájmu, nedůsledného vkusu : mám rád/nemám rád, I like/Idon´t. Studium je z řádu to like, nikoli to love, podněcuje poloviční touhu, poloviční chtění. Je to stejný druh vágního, hladkého, nevázaného zájmu, který projevujeme o lidi, výjevy, šaty anebo knihy, jež máme za „přijatelné“. Já bych pod pojmem punctum dosadila úžas.