Káča Olivová napsala knihu rozhovorů, které dělala před 4 lety v brněnském rádiu. Kdo ji zná, ví, že se zabývá ženskými otázkami. Moc se mi líbí její akce, kde pracuje nejen s trapností. Vážím si jí, že dokáže být svá a to i v „civilu“. Prostě ji rozhodně nepřehlédnete. Moc mě těší, že se jí dostalo uznání a stala se vedoucí atelieru pražské AVU. No a teď ta kniha. Je v ní rozhovor o mých kurzech, je téměř 4 roky starý, ale stále platný. A to co tam říkám, za tím si stále stojím. Fotila mě fotografka Karolína Kohoutková. Kdo by si chtěl počíst. Je zde.

[i]Každé ráno vstávám s předsevzetím, že dnes budu vtipná

Rozhovor byl nahrán v květnu 2016. 

Evo, kolik máš vlastně dětí?

Tři – desetiměsíčního Františka, tříletou Emilku a pětiletou Rozárku, která si říká Ulila. Když jí byl rok, vymyslela si tohle jméno a stále se jím i představuje, takže si myslím, že jí už zůstane. Ještě jsme ji nepřejmenovali oficiálně, ale třeba k tomu časem dojde.

Zní to jako jméno pro mořskou pannu.

Ona je mořská panna – Ulila Cacková.

Máš návod, jak mohou matky vedle své pečovatelské role zvládat i tvorbu?

Pro mě je cestou nedávat děti nikam na hlídání, ale dělat všechno s nimi. Neshánět hlídačky, nestresovat se, že jsou děti jinde, než kde já tvořím. Dává mi smysl tvořit rovnou s nimi. Samozřejmě to může být stres – všude binec a chaos. Třeba při poslední performanci v brněnské Galerii Umakart jsem měla všechny děti s sebou a nejmladší František nám pořád utíkal do silnice, tak jsme zapojili do hlídání diváky. Domnívám se, že tvořit s dětmi lze.

Čemu všemu se ve společnosti svých dětí věnuješ?

Dokud jsem měla děti dvě, dělala jsem ještě pro Český rozhlas Vltava rozhovory o fotografii. S třetím potomkem jsem ale z Brna do Prahy jezdit přestala, začalo to být náročné. Zahrnovalo to totiž dvouhodinovou cestu vlakem do rozhlasu, kde jsem s dítětem na zádech udělala rozhovor s hostkou nebo hostem a při tom se celou dobu snažila, aby potomek nebyl moc slyšet. Pak jsem ještě musela doma rozhovor sestříhat a k tomu jsem potřebovala úplné ticho – se sluchátky se mi totiž špatně stříhá, takže musím mít zvuk nahlas a k tomu klid, abych všechno dobře slyšela. Takže muž musel s dětmi pravidelně odcházet pryč. Proto jsem nakonec tuto činnost ukončila, se třemi dětmi jsme to přestali zvládat.

Také jsme společně s Aničkou Saavedrou připravily kurz fotografie a tvůrčího psaní pro matky. Profesně se totiž věnuju mimo jiné fotografii a Anička zase rozumí psaní – realizovala například skvělé představení Tajná zpráva z planety matek v HaDivadle, které bych rozhodně všem doporučila vidět. Přála jsem si, aby si ženy díky kurzu uvědomily, že být s dětmi je zázrak, který brzo skončí – je to klišé, ale zároveň realita. Většina žen, s kterými jsem se na kurzu setkala, nadávala, byly nespokojené, co všechno nemohou, až se z toho jejich stěžování stal jakýsi zlozvyk.

Nemůže to být tím, že si neměly komu stěžovat?

A na co si mají stěžovat? Vždyť mít děti je zázrak – děti jsou kreativní, je úžasné být u toho.

Úžasné, ale náročné.

Naučila jsem se zhluboka dýchat a vydýchávat prekérní situace. Někdy mi to ujede a to je špatně. Nesmím být moc ambiciózní a pořád něco chtít – teď mám prostě děcko.

V čem jste vlastně spatřovaly hlavní cíl vašeho kurzu pro matky?

Primárně nám šlo o to, pomoci ženám uvědomit si zázračné okamžiky dne, které prožívají s dětmi a partnerem. To uvědomění by mělo následovat akcí – vzít do ruky fotoaparát a situaci zaznamenat nebo si večer sednout ke stolu a napsat, co za celý den prožili. Někdo si zvládá psát deník, ale většina matek na to čas nemá; přitom je zásadní to, co prožívám, verbalizovat. Fakt, že jsme se potkávaly, nás motivoval k tvorbě a umožňoval sdílení. Ukázalo se, že je důležité mít proč psát – když píšeš doma do šuplíku, přestane tě to bavit, ale když víš, že budeš v závěru kurzu vystavovat, motivuje tě to. . Chtěla jsme v kurzech pokračovat, ale obě jsme s Aničkou porodily. Doufám, že se k práci vrátíme, až mimina povyrostou.

Jakým tématům jste se v rámci kurzů věnovaly?

Psaly jsme třeba krátký text na téma „moje dětství“, což bylo docela psychologické. Oblíbeným tématem bylo také zadání „můj partner“, kdy jsme vymýšlely inzerát pro partnera tak, aby byl jeho text detailní, pravdivý a zároveň obsahoval superlativy: „43/85, příležitostný kuřák – asi krabička , cholerik, puntičkář, upřímný – vždy říkám, co si myslím –, hledá partnerku pro rodinný život. Letos mě to ještě baví. Zn.: Jen vážné, pro otrlé povahy.“ Docela jsme se u toho zasmály a užily si to. Tvorba inzerátů měla až terapeutický účinek, protože nás to aspoň na pět minut uvolnilo, což považuji za dostatečný úspěch. Pak jsme svého partnera i fotily.

 A proč jste dělaly výstavu zrovna v Líšni?

Jsme odtamtud – nejen my, umělkyně, ale i účastnice projektu, takže pro nás bylo nejsnazší spojit se s Mateřským centrem v Líšni.

Jinak kromě tohoto workshopu ještě fotím jako umělecký projekt svoje děti. Chtěla bych fotit i děti a ženy cizí, ale bohužel v současnosti nemám žádný profi foťák, nicméně už na něj šetřím. Každoročně dělám svým dětem fotoknihy z nejúžasnějších okamžiků uplynulého roku. Nejzajímavější je samotný výběr, kdy se rozhoduju mezi fotkami, kde jsou děti hezké, a těmi, které spíš přesně vystihují nějaký zajímavý okamžik. Děti u knížek rády sedávají a listují si jimi.

Jak chápeš dětskou fotografii a jak vnímáš focení dětí?

Do budoucna bych se focením dětí ráda živila. Je to super práce – všichni přece „potřebují“ chodit k fotografovi. Překvapuje mě, že si lidé nefotí děti spíš sami, ale asi je pro ně fotograf něco jako svátek, načančají se k němu. Focení dětí by se mělo dělat jako v písničce Uhlíře a Svěráka o Edovi, kterého vzali k fotografovi. Zpívá se v ní, že Eda čekal, že vyletí ptáček. Ale protože žádný nevyletěl, Eda se naštval, fotografa kousl. Dětské fotky jsou často utažené – hodně se v nich retušuje a přeřezávají hlavy, to je můj oblíbený výraz. Kamarádka se čtyřmi potomky se nechala vyfotit, ale protože se na každé fotce pokaždé dívalo alespoň jedno z dětí bokem, fotografka jim uřezala hlavy a z různých fotografií poskládala jednu perfektní, kde se všichni dívají dopředu. Když jsem se kamarádky ptala, proč si to takhle nechala udělat, říkala, že kvůli babičkám, které si přejí, aby byly všechny děti vidět.

Přijde mi neuvěřitelné, že si rodiče přejí mít fotku svého miminka jako plyšáka, v hnízdečku nebo v převleku za kytku.

To je móda. Začala s tím australská fotografka Anne Geddes, lidem se to líbí, takže tak začali fotit i ostatní. Po těchto fotografiích je velká poptávka.

Jaké plány na focení dětí máš ty?

Nemyslím si, že budu nějaká revolucionářka. Baví mě, když se děti fotí přirozeně, například v přírodě. Šla bych s dětmi třeba na výlet, protože když s nimi strávím nějaký čas, trochu je poznám a tím pádem budu mít větší šanci zachytit nějaké zázračné momenty. Stejně si ale myslím, že by si měl každý rodič své děti fotit především sám, klidně na mobil, ale aby si uvědomil okamžik přítomnosti, který se už nikdy nebude opakovat. Pak by si jednou za čas udělal rekapitulaci a znovu u fotek prožil to úžasné, co s dítětem. A třeba mu k tomu napsal vzkaz nebo zařadil fotku do fotoknihy. Tenhle postup byl součástí našeho kurzu; psaly jsme dětem vzkazy, které si přečtou, až budou velké – klidně i něco ve smyslu: „Posrala jsem to, ale byla jsem unavená, nicméně jsem se fakt snažila.“ Nebo: „Je mi líto, že máš trauma a chodíš k psychologovi, ale dělala jsem, co jsem mohla.“ Je dobré se čas od času zastavit, uvědomit si něco, zaznamenat klidně i nepříjemné události a třeba je i zpětně vysvětlit: „Ano, tehdy jsem tě liskla, nechtěla jsem, jenže ty jsi rozdupl mou oblíbenou skleničku a mě to hrozně mrzelo.“

Taky chci přimět svého otce k tomu, aby napsal paměti, abych mohla dát svým dětem přečíst, jak žil jejich dědeček – ale se vším všudy, nejen ty krásné situace, ale i hrůzy, prostě realitu. Otec psát zkouší, ale moc se mu nechce.

I vás prosím, foťte a pište. Je důležité, aby člověk u focení psal. Propojování různých aktivit, které člověku pomáhají lépe fotografovat, je námětem mé disertační práce Psychosomatické disciplíny a jejich přínos v rozvoji fotografování, kterou píšu na DAMU. Příští rok bych měla dizertaci odevzdávat, ale jako studující matka ji možná dopíšu až napřesrok – alespoň bude vyzrálejší. Laicky řečeno, zabývám se technikami propojujícími tělo a duši – psaním, prací s tělem, hlasem nebo Feldenkraisovou metodou umožňující člověku zažít, co se děje uvnitř jeho těla. Psaní u fotografování je důležité proto, že propojuje mozkové hemisféry – focení a tvorba obrazů vycházejí z hemisféry pravé, psaní z levé. Jakmile člověk propojí obrazové s verbálním, může se mu všechno začít „skládat“. Většina amatérských fotografů cvaká cokoliv, co se jim zlíbí. Digitální foťák jim umožňuje pořídit tisíce fotografií, ale pak tápou, kterou z fotek vybrat, protože nevědí, co je vlastně jejich fotografickým tématem. Když jsme za mých mladých let fotili na film, dost jsme vážili, co na těch třicet šest políček vyfotíme. Studovala jsem UMPRUM, bydlela na kolejích a neměla moc peněz, padesát korun za film bylo hodně. Díky psaní jsem si ale uvědomila, co je pro mě důležité – pak už jsem neměla problém vybrat fotku ani z tisíce digitálních snímků a zbytek jednoduše hodit do koše. Právě drsným procesem výběru se člověk posouvá od fotoamatéra k tvůrci, který skrze fotografii tvoří. Který ví, co fotí. Který si začne pojmenovávat to, co hledá. A to se mu pak začne zrcadlově vracet v realitě v rámci synchronicity. Tvůrce začne věci vidět, a foťák – klidně nastavený na automat – mu pomůže symboly rozkrýt, zodpoví jeho otázky. Pro hezké fotky mu stačí naučit se preferenci clony, času, začne používat hloubku ostrosti…

A pak se ještě naučí pracovat s Photoshopem.

A to pak začne řezat hlavy. Nejsem velkou příznivkyní postprodukčního zkrášlování fotek, ale občas to taky musím dělat. Přitom vzpomínám, jak jsem jak blbec fotila na film a všechno opravovala ve foťáku. Dnes se dá u počítače během pěti sekund udělat z blbého počasí slunečný den. Retuš pleti je už samozřejmostí. Já jsem se naučila zvedat koutky úst a kamarádka mi nedávno ukázala, jak na smartphonu zvednout oční víčka.

Psaní vzkazů z mateřského kurzu jsi použila i na festivalu VYTVRZENÍ 04 v Galerii Umakart v létě 2016.

V rámci performance jsme psaly vzkazy světu, v průběhu kurzu to bylo doma dětem a partnerovi. Vznikaly úžasné věci – třeba na špinavém talíři v myčce bylo do zbytku omáčky prstem vepsáno: „Řekni mi, že skvěle vařím.“ Jedna matka napsala z provázků vzkaz: „Nehul,“ jiná poskládala z vlasů v umyvadle „Pohlaď mě“. Další účastnice sestavila z dětských kostiček heslo: „Ne fotbal v TV.“ A pamatuju si i jeden silný vzkaz na tričku: „Mluv se mnou i unavený.“ Skvělé na tom bylo, že se jednalo o nenásilnou formu komunikace, že jsme neřvaly.

Já si zase vybavuju vzkaz s ptáčky – jeden říkal: „Chci oplatek, nebo tě zbiju.“ A druhý odpovídal: „Píp.“

Moje kámoška vyskládala na pračku nápis „Výročí se blíží“. Počali na ní totiž dítě, tak chtěla, aby si její muž vzpomněl, že to bývalo skvělé. V současnosti se rozvádí, ale to je život. Vybavuju si ještě vzkaz vyrobený z perníčků: „My matky občas musíme pít, abyste vy děti mohly být kreativní,“ nebo slovo „ticho“ ze špaget. Potom taky: „To je život.“ – „Až vyrosteš, budu mít ještě nějaké kamarády?“ – „Je mír.“ – „Čti mi.“ – „Ne teplé večeři.“ – „Bít či nebít.“ – „Prádlo, všude samé prádlo.“ Někdy je vzkaz lepší než doma pořád řvát nebo si stěžovat.

To je krásná inspirace do života.

Taky bych chtěla psát takové vzkazy a být děsně vtipná. Připadá mi, že nejsem vtipná dost, a to mi vadí. Moje učitelka hlasu na DAMU mi řekla: „Nesmíte na ty děti řvát. Nejhorší je staccatové mluvení – radši jim zpívejte: Pojďte sem, už je večeře.“

Kdybych se znovu narodila, přála bych si, abych byla vtipnější, abych se narodila jako humorné zvíře nebo humorný kámen. Každé ráno vstávám s předsevzetím, „dnes budu vtipná“. Snažím se, ale nejpozději během hodiny se mi to vždy dařit přestane.

Třeba dneska mi Emilka rozstříhala ubrus, trochu mě to štvalo, ale muž zrovna dovezl dobré pivo, tak jsem si nalila a rozdýchala to. Taky se dá zvládat tvoření s dětmi venku nebo v davu tvořících matek, kde se společně zasmějete. To bylo hlavním posláním našeho kurzu vedle již zmiňovaného sdílení zkušeností a vedle soucítění. S matkami jsme zpracovávaly také mediální obraz žen – vystřihovaly jsme krásné, nalíčené, usměvavé ženy s dětmi z časopisů a dělaly z nich koláže. Dopisovaly jsme k nim, na co skutečně myslí. Taky jak by mohla vypadat planeta matek – co by matky dělaly a co by si říkaly při sezení na pískovištích. Z oné „tajné zprávy“ z planety matek později vzniklo stejnojmenné divadelní představení.

Když už o tom mluvíme, ne všechny matky jsou příznivkyněmi skamaráďování se na pískovištích. K tomu bych chtěla říct důležitou věc. Nelíbí se mi, že se matky někdy místo sdílení navzájem štengrují. Jakmile najdeme slabé místo druhé matky, kopneme – jedna matka třeba vytáhne krabičku s nakrájenými jablíčky a řekne: „Vy nemáte svačinku?“ Chtěla bych nás, matky, vybídnout, ať si takové věci neděláme. Jsme přece potenciální sestry, není hezké obracet se proti sobě navzájem nebo se spojovat proti jedné matce. Nikdo není dokonalý, každý má občas pročůrané mimino a nemá s sebou náhradní oblečky.