Ráno vstávám v 7h a jedu na nejbližší benzínku, nabíjím mýtný Go-Box a přijíždím na smluvené místo, kde vidím Wolfgangovo Vario 4×4. Po chvíli vylézáme, popovídáme si, právě se vrátil z tříměsíční cesty po Asii, povídám mu o zkušenostech s pískem z Maroka. Moc sympatický cestovatel. Pak jdeme na ten tempomat. Vysvětluje mi, co a jak zapojit, chybí mi ale jeden kabel, který mi poslal, ale já ho nechal doma, tak mi jen vysvětlí co a jak udělat, loučíme se a odjíždíme. Pozn.na velikonoční pondlí jsem vše namontoval a tempomat je již funkční!

Když už jsme skoro u hranic, potřebuji se na chvilku natáhnout, únava se začíná projevovat. Protože už je po poledni, nabízím dětem, já si na chvilku zdřímnu a oni mohou jít do McDonalds (pořád platí, že mají povolené 1x McDonalds v každé zemi, kterou projedeme…je fakt, že v Maroku jsme tam nebyli). Člověk by si myslel, že jim to udělá radost, ale oni se kroutí, pak se dohadují, já vzadu usínám, pořád se dohadují, já usínám, pak slyším bolestivý výkřik, Fanda brečí, to už neusínám, naopak jsem úplně vzhůru a trochu mi vytečou nervy, zaháním je zpátky do auta, že hned jedeme a říkám jim, že už s nimi nikdy nikam nepojedu!

Během řízení se uklidním, ale stejně mne to štve. Když byly děti malé, projevovali nadšení nebo smutek. Teď, kromě Fandy, mi přijde, že všichni jsou takoví apatičtí bez zájmu. Ani radost a nadšení ani negativní emoce, jen nuda nuda šeď šeď.

Do Brna dojíždíme před 17h. Najeli jsme celkem 5000km autem, vylezli pěšky do výšky přes 3000m, na kolech zvládli 12 defektů, snědli asi tunu fantastických rajčat a dvě tun neskutečně dobrých pomerančů.