Dostala jsem svolení, ukázat vám fotky z našeho posledního kurzu. Jsme po 4. lekci – byly jsme venku. Jsme v polovině. Fotily jsme na hřišti, abychom si osvojily pár základních principů, jak fotit děti. O tom, že je nejlepší dostat se na jejich rovinu a to jak fyzicky tak mentálně není pochyb. Focení dětí je cvik rychlosti, uvolněnosti a přitom soustředěnosti. Měli byste je zaujmout, ale nesmíte manipulovat. Dobré je mít po ruce něco, čím je překvapíte nebo rozesmějete. Krásné je, když dostanete do jejich rozzářených očí světlo. A to se vám povede v tzv. otevřeném stínu – stojíte ve stínu, ale nad sebou máte otevřené nebe. To, že nejlepší světlo je měkké – to znamená rozptýlené (to znamená, že slunce je za mraky) snad už každý tuší, Nikdo nemá rád pod nosem černý knír od stínu. No a znovu jsem si připomněla, proč to všechno dělat. Proč fotit děti. A to nemusí být v krásných pózách. Nemusí se smát. Jde o tu společnou chvíli. Mám ráda to, co říká psycholog Roman Bahbouch zde zhruba od 7.minuty.

Štěstí se dostavuje tehdy, když se k němu v paměti vracíme. Dá se to natrénovat. Prostě se díváte na fotky, které vám umožní připomenout si chvíle, které za to stály. Vytáhnout foťák nebo mobil a tu chvíli potvrdit.  Když vidím děti, jak si prohlíží fotoknihy, které jim každý rok dělám, říkám si, že to má smysl. Pokud máte pocit, že vás foťák od přítomnosti naopak oddělí, prostě trénujte paměť.