Jak jsem si řekla, tak si plním. V květnu 2021 jsem opět v Portugalsku. Je to země, která mi velmi přirostla k srdci. A vím také proč. Když jsem viděla tu rozmanitost kytek, oceán, kachličkové domy s ornamenty, lidi, kteří rádi užívají života, místo toho, aby pořád něco řešili, uvědomila jsem si, že je tady můj druhý domov. Domov duše. Tady je ukázka z mého deníčku, který si o Portugalsku postupně dělám. Jela jsem fotit krajinu. Je o mně známo, že fotím nejradši děti a tak jsem si chtěla užít pravý opak. Už jen výbava – čelovka, zimní bunda a lyžařské nepromokavé kalhoty svědčí o tom, že tohle se prostě s dětmi ještě dělat nedá. Samozřejmostí bylo dlouhé, trpělivé čekání na správné světlo, bedlivé koncentrované soustředění na přesný záběr a kompozici. A po zlatě hodince – která byla cca ve 5.30 nebo 20.00 hodin přespání ve stanu na místě. Jely jsme tentokrát objevit oblast řeky Paivy s novou visutou lávkou, která je teď nejdelší na světě, břidlicové vesnice s nádhernou přírodou, spadající pod UNESCO,  mluvící kameny – kterých je po Portugalsku plno –  dolmeny. Avšak proč je jich zrovna zde tolik? Po cestě na jih jsme navštívily úžasně fotogenické středověké městečko Obidos,  pláž Ursu (medvědice) a  divoké koně v Geres.