Portugalská cesta

Portugalská cesta

Kdo se ptá, proč používám pseudonym Melo, dozví se, že to bylo téměř 10 let mé jméno. Byla jsem vdaná za Azořana v Portugalsku a tak se asi není čemu divit, když se do této úžasné země ráda vracím. Proč ji mám tolik ráda ? Líbí se mi portugalština, kterou se docela dobře domluvím. Mám ráda domy s azulejos (jejich slavné kachličky s orientálními vzory), jídlo (ryby všemi způsoby), pomalejší čas, vřelá objetí, která tak rádi dávají a hlavně oooceeeaaaannn….

Založili jsme s Aničkou – houslistkou, která prožila v Portugalsku aktivních 25 let coby učitelka hudby a Manuelem – muzikantem samoukem jinak povoláním geodetem naseportugalsko.cz 

a budeme jezdit pravidelně fotografovat společně s ostatními nadšenci do této krásné země.

Matosinhos sousedí s Portem a dříve to byla dost industriální zóna. My se tam však vydali na parádní oběd. není to tak drahé jako na Foz (část Porta) a je to také blízko oceánu.

Portugalsko je velké a řekli jsme si, že spíše než o kvantitu, jde nám raději o zážitek „opravdového“ Portugalska. Takového jaké si ho pamatujeme kdysi a lze jej ještě najít. Musíte se však dostat z turistických cest. Určitě je najdete ve vnitrozemí. Jenže my jsme milovníci vína a tak jedeme podél Doura. Starou železnicí podél této krásné řeky. První zastávka je ještě velmi turistická, ale zde už většina průvodců končí. Peso da Régua. 

Po cestě kolem Doura vidíte všude vinice, kde se portské pěstuje. Je to velmi regulováno a jen do určité nadmořské výšky můžete říci, že máte ty správné vinice. O všech značkách portského existuje spousta legend.  Fereira byla žena, která skupovala v době krize vinice od portugalců, aby jim je pak vrátila. Lakomého barona utopil jeho vlastní měšec s dukáty, když se převrhnul na loďce. Ženy zachránily obrovské sukně a krinolíny, které je nadnášely a donesly ke břehu.  My byli na návštěvě u Sandemana, kde je krásný výhled, ale značka je bohužel už španělská.

Další zastávka vláčkem je v Pinhao s proslulým nádražím s kachličkami.

A putování vláčkem končíme v Tua. Na výborné večeři. Škoda, že si vždycky vzpomeneme až v půlce jídla, že máme fotit.

Spí se v Quintě. Statku. Název schválně nepíšeme, aby nám konkurence toto parádní místo nevyfoukla. Všude kolem jsou mandlovníky, takže jíme uzené domácí mandle. A samozřejmě zase domácí portské, červené, olivový olej, kozí a ovčí sýry alheiry – speciální portugalské klobásky.

Od statku, kde se spí, podnikáme výlety na zajímavá místa, která jsou ve vnitrozemí. Třeba do Mirandy do Douro a do přilehlého národního parku, kde jsou orli. Nebo na krásný výhled San Salvador do Mundo.

Další zajímavé místo je bezesporu Montesanto. Svatá hora. S pozůstatky templářského hradu a se studnami, které jsou zázračně stále plné vody.

Nejvíce mne však v Portugalsku fascinují lidé a tak překonávám svůj ostych a fotím i je. Zvlášť když se domluvím, jde to lépe.

No a Porto. Které se tolik proměňuje.

Facebook
Google+
https://www.evamelo.cz/portugalska-cesta-rijen-2019">
Instagram