Pondělí 14.8.

Jsme stále v Teich a plánujeme celodenní výlet na kole. Ráno se vykoupeme v jezírku a vyrážíme. Nejedeme stejnou cestou, ale míříme přímo k pobřeží. Všude jsou cyklostezky, takže se nám dobře jede, ať už to je skrz les nebo přes městečko po cestě. Po cestě si ještě kupujeme v obchodě pití a nějaké jídlo (poznámka pro mne, na další výpravu si musím koupit boční brašny na kolo, tahat všechnu tu vodu na zádech se mi příště už nechce).

Přijíždíme k Dune du Pilat nejvyšší duně v Evropě. Jsme rádi za to, že jedeme na kole, protože se od hlavní silnice táhne velký had aut, které směřují ke stejnému cíli. Na cyklostezce je ale volno, takže jsme za chvíli u duny, zamykáme kola a stoupáme na dunu. Na druhé straně je krásná pláž (obrovská, kam až oko dohlédne), děti utíkají k oceánu, já dělám pár fotek. Nesmím na to zapomínat, málo fotím, ale do každoroční fotoknihy určitě něco bude.

Rozince není nějak dobře, tak na pláži usíná, Emča a Fanda zažívají extázi ve vlnách. Je krásně, já také na pláži na chvíli usínám. Odpoledne se vracíme ke kolům, nechceme jet stejnou cestou zpátky, tak zamíříme na sever podél pobřeží (opět cesty pouze pro cyklisty a pěší), projíždíme kolem různých pláží, zastavujeme se u pouličního prodavače zmrzliny, obdivujeme místní „dálnice“ pro kola.

Na večeři hledáme restauraci, jsme v přístavu a všude jsou domky s nápisy Les huîtres (ústřice), zahýbám k jedné hospůdce s krásným výhledem na moře a zahrádkou, jdu dovnitř a ptám, zda mají v nabídce i něco pro vegetariány (pro Rózku), s údivem mne vyslýchají, jako by slovo vegetarián slyšeli poprvé. Ni viande ni poisson? Tak bohužel musíme dále, alespoň nám doporučují jinou restauračku, kde tyto speciality umí udělat, takže se loučím, fruits de mer si musím dát někde jinde. Příjíždíme k doporučené restauraci a já chápu, proč mi bylo zdůrazněno, že je to très bon bistrot, na dveřích je značka Bilbao Michelin. Nu což, říkám si, plácneme se přes kapsu, jenže mezi Michelin kreacemi jsou sice jídla bez masa (jedno), ale mám pocit, že nic z těchto ingrediencí Rózka nikdy neochutnala. Rozinka cítí, že začínám být trochu nevrlý, tak navrhuje, že se vrátíme do předchozí restaurace a dá si jen suchou bagetu. To, ale nechci, tak to vzdávám a když zahlédnu italskou restauraci, zamířím k ní – bohužel na dnešní večer mají plno. Chytám paniku, protože k autu to máme ještě tak 8km a bez paliva do dětských žaludků by to byl očistec. Naštěstí za rohem je úplně obyčejná restauračka, kde mají burgery, pizzu (jistota pro vegetariány se jmenuje quattro formaggi), já si dávám těstoviny s plody moře a je to opravdu chutné! Takže šťastný konec dne.

Úterý 15.8.

Ráno vyjíždíme, na mapě jsem si našel, že kousek od nás je Aire de Services pro karavany (výměna vody, odpady), jenže po příjezdu zjišťuji, že nefunguje stojan, přes který se platí napouštění vody, tak je vypouštím vodu a jedeme dál. Po cestě zastavuji u jednoho dalšího Aire, ale tam je zase nutné vjet dovnitř a zaplatit si kempování na celý den, není to moc (15E), ale je to v místě, kde se mi nechce stát, tak jedeme dál. Odpojedne zkouším jeden další Aire pro karavany u jezera poblíž vesničky Azur. Musel byl ale opět vjet dovnitř, stojan na vodu je ale blízko plotu, tak chvíli čerpáme vodu hadicí přes plot, pak se ale stojan zasekne a chce vjezdovou kartu. Holt máme 300l nádrž a to není úplný standard. Bavím se s jedním místním kempařem, obdivuje naše auto, nabízí mi, že mi kartu půjčí, ale když si představím, že co 50 litrů za ním budu chodit, ať mi pípne na stojanu, vyhodnocuji, že je to hezké místo a vjíždím dovrnitř (cena 13Eur).

Dotankujeme vodu, je to u jezera/rybník Étang de Soustons, kousek na kole k pobřeží, sundávám kola a jedeme lesními cestami k oceánu, Fanda si stěžuje, že je to hodně po písku a špatně se v něm jede. Musí hledat cestičky, kde je písek zasypaný jehličím. Oceán, pláž Plage des Sablères, obrovské vlny, jsme tam až do půl osmé večer,

Z pláže si volám s Aničkou – kamarádkou od Evy, co žila/žije v Portugalsku, domlouváme si setkání v Espinho v neděli. Píšu si s Paulem, ale je teď  s rodinou až do konce srpna na Azorech, tak si říkáme, že si alespoň uděláme video call. Večer se vracíme k autu, vaříme špagety, jsme na zdroji vody, tak všichni sprcha v teplé vodě v autě.

Už dříve jsem si zapsal, že po návratu musím řešit sprchovou hlavici s menším průtokem, holky spotřebují na plnou sprchu (mytí vlasů) cca 15l vody, já a Fanda asi 10. Při ostatní spotřebě vody to vychází (pokud jsme mimo zdroj vody), že vydržíme 2 týdny, za předpokladu 1 sprchy týdně, jinak se osvědčuje umývání žínkou, každý si napustí teplou vodu do umyvadla svou žínkou se celý umyje. Je příjemné nelézt do postele ulepený od potu (no jo, už jsem pohodlný).

Středa 16.8.

Dopoledne velký zážitek, nákup v Lidlu, pak směr Espaňa, zkouším ve Francii poprvé dálnici, počítají mne jako Classe2, tj pod 3m jako osobák, to je fajn (celková výška je 3,1m, ale asi to měří nad předním kolem, nevím).

Loučíme se s Francií, hlavně já si užíval zemi, kde se bez problému dorozumím a kde jsem si jazyk užíval a cíleně vyhledával konverzaci s místními. Po Německu a Francii jedeme do země, kde z jazyka znám možná 20 slovíček a polovina z nich je z písničky od Tří Sester Mexiko

Ve Španělsku nacházím super levnou benzínku, beru naftu za 1.434 Eur/litr, celkem asi 170l, sympatický čerpadlář se diví, kolik se toho tam vejde. Přejíždíme do Ermita de San Juan de Gaztelugatxe, kempujeme na odpočívadle nad stezkou ke klášteru.

Večer cvičím, holky hrají na keyboard/klarinet, Franta se stydí hrát venku na akordeon, že prý na něj pořád někdo kouká, no jasně že kouká. Nakonec hraje co nejvíce potichu a zády k parkovišti.

jdeme spát brzy, protože nejsme registrovaní na vstup – vstup je omezen na cca 1400 lidí denně a už nebyly volné termíny, řízený vstup je ale jen od 9:30, takže musí jít brzo ráno.

Čtvrtek 17.8.

Ráno je budím už v 7h, v 7:30 vyrážíme, chvíli čekáme u zavřené brány, otevírají jí až v 8h, je tam s námi jen jeden pár. Pak směr schodiště a každý počítáme schody ke klášterů nahoře, já se ulévám a nahoře na jednom schodu vidím vytesané číslo 200, tak počítám od toho místa a napočítám tuším 232.

Nahoře jsme sami, teprve až za 10min dorazí někdo další. Sedáme si zády ke klášteru, čelem k moři a snídáme. Přichází skupinka asi 6 mladých kluků a rozloží si (mnohem košatější snídani) také. Mluví česky, někteří mají skautské nášivky. Ještě tam chvíli zevlujeme, pak se vydáváme zpět, ale jdeme jinou (delší) trasou, ať si to užijeme. Po této cestě skoro nikdo nechodí, přitom je tu několik odpočivadel s lavičkami, na jednom místě zastavujeme, je příjemně, já si lehám na lavičku, děti si hrají na zlou maminku a tatínka, co pořád něco dětem přikazují a když to neplní, tak je trestají boucháním smotaným svetrem. Asi i usínám, protože když vstanu z lavičky, je 11h, nabíráme vodu v místním pramínku a jdeme dál. Franta neustále řeší, zda jsou tu žraloci a tsunami. Už mě to nebaví, tak mu na vše odpovídám že ano. Zkouší to dál – a je tsunami i ve Francii-ano, v Česku-ano (to je trochu překvapen), a v Brně-ano, nevěřícně kouká, proto říkám, jaké máme štěstí, že bydlíme v Líšni na kopci, tak že tam tsunami nedosáhne a že není ani u babičky na Vysočině, protože tam je to taky vysoko a že u babičky v Juliánově tsunami zatopí vždy jen spodní 3 patra, ale babička ve 4 je v bezpečí. Ale všude jinde na celém celičkém světě, na každičkém místě tsunami je. To ho uklidní, ale pak začne řešit, jaká byla největší tsunami na světě…

V autě dáváme oběd, dělám tortily (zapékám je v toustovači, jen vyměním plotýnky), super věc 🙂

Cca ve 13h vyrážíme směr pohoří Picos de Europa. Cílem je velké (dle mapy opravdu veliké veřejné parkoviště u jednoho městečka. Už když se blížíme (8km od cíle) oprava houstne, projíždíme kolem nějakého festivalu (několik stages, spousty mladých lidí), spousty aut, říkám si, že za 8km to bude lepší ale není, parkoviště jen úplně ucpané, tak jedu dál, objevuji jedno docela pěkné místo, ale při pohledu do mapy, zjišťuji, že je to. A druhou stranu od mít, kde jsme se chtěli jít koupat a jet 14km na kole v tomto provozu se mi nechce, vyrážím tedy zpět, projedu centrem městečka, jsem rán, že mám jen 2,2m na šířku (a ne jak jiné karavany 2,4m), nacházím jedno místo, parkuji a vyrážíme se koupat, je to asi 50min chůze, trochu Trek ale to nevadí, koupeme se u vodopádků, už je po 18h skoro nikdo tu není, ale potkáváme obrovské množství vracejících se lidí, přes den to tu musí být masakr. Pak ještě popoháníme k hlavnímu jezírku a kolem 20:30 odcházíme (jsme poslední). Cestou zpět jdeme na druhé straně řeky, v malé vesničce děti uvidí 2 malá koťátka vyhřívající se na zahradě, tak se k nim nahrnou a rozplývají se nad jejich krásou…koťátka se něčeho leknou a vystartují, chtějí utéct, jenže se rozběhnou směrem k dětem, Emča se lekne, asi že ji ty malá koťátka chtějí sníst, prosprintuje kolem a překonává světový rekord v běhu na 50m. Pro uklidnění se stavujeme v restauraci u cesty. Angličtina/fr./němina nic, pak zavolají jednu servírku, ta umí trochu anglicky, objednáváme 4 jídla z toho jedem salát, jídla jsou po 10 Eur, tak očekávám normální porce, ale jsou to giga porce, něco dojíme, něco bohužel ne. Super polévka s mořskými plody, tu jím bohužel jen já, ale je super. Dávám si sídel, donesou ho v láhvi, dívám se k okolním stolům, nalévají ho do sklenice z co největší výšky (asi aby se zakalil), zkouším to také, ale poté co rozlévám více mimo sklenici, než do sklenice toho nechává a piji ho standardně “na turistu”. Ještě se ptám, zda u nich mohu nechat karavan, není to problém, ale stejně nakonec zůstáváme na místě, kde parkujeme, přejíždět se mi už nechce (i když je to jen cca 1 km).

Pátek 18.8.

Dnes nás čeká celodenní trek po horách, ještě když děti spí, zastavuji u malého pekařství, pomocí posunků kupuji bagety, koláčky atd., obočuji z hlavní (přesto už dost úzké silničky) na přípojku k vesničce Vis v horách, kde je start treku. Ve 2/3 kopce vidím pěkné místo s výhledem, tak tam zasouvávám, super místo na kempování. Opět jsem rád, že jsem držel délku auta na uzdě (6,4m), s delším autem by to byl mnohem větší adrenalin.

Kolem půl 10 vyrážíme. Jídlo, pití na celý den táhnu na zádech. Před vesničkou Vis nás předchází jiný turista, má velkou hůl, na prsou repráček ze kterého vyhrávají španělské lidovky. Na něco se mne ptá, já mu naznačuji, že neumím španělsky (klasicky nabízím francouzštinu, angličtinu, němčinu…bez úspěchu), pak vytahuji mobil a s pomocí google překladače povídáme. Super věc ta aplikace, člověk si zapne modul konverzace, takže jen nastaví češtinu a španělštinu, objeví se 2 mikrofonky, stačí na příslušný kliknout a mluvit, překladač to přepíše a přeloží, funguje to perfektně. Chvíli si povídáme, doporučuje nám, kde odbočit z trasy a vykoupat se, doporučuje i další trasy. Je to španěl na dovolené, je z Barcelony, tak se ho ptám, kde zaparkovat s karavanem u Barcelony a dojet do města vlakem (tak jak jsme to udělali u Paříže), tip mám, jen nevím jestli na letošní letní cestě stihneme.

Cesta vede nahoru, dolů, krásné výhledy, prostě hory. Je docela vedro, takže často odpočíváme, pak procházíme kolem krav, trochu je straším, že ve Španělsku jsou i krávy trénované na Corridu, takže ať schovají všechny červené věci. Míjíme horolezce, další výhled, které už děti moc nevnímají, je jim vedro, a po 6h chůze se vracíme k autu. Trvá mi to asi hodinu, abych je přesvědčil, že sundám kola a pojedeme se vykoupat (na stejné místo jako včera), na kole to je cca 30minut. Nakonec to vyjde, tak vyrážíme, koupeme se a kolem 21h se vracíme k autu, všichni jsou hotoví, jdeme spát.

Sobota 19.8.

Ráno sjíždíme z hory, stavujeme se opět v pekárně a vyrážíme směr Portugalsko. Ve vnitrozemí Španělska je 40 stupňů teplota. Hledám na mapách playa fluvial (říční pláž), nacházím jich hodně, ale musíme něco najet, máme zpoždění. Po obědě, ale zamířím k jedné z pláží, po mírně terénní vložce kempujeme hned u pláže u mostu, z kterého místní frajeři skáčou do vody.

Fotím Rózku, jak si píše deník. Vařím (nejbližší restaurace je 10km, nechce se mi přejíždět), jdeme spát. Ve noci je docela zima, tak snad poprvé všichni spíme pod dekami.

Neděle 19.8.

Dopoledne trávíme pořád u řeky, kolem 13h odjíždíme, chceme být kolem 17h v Espinho, domlouvám se s Aničkou, že ji zavolám, až budeme cca hodinku od ní. Jedme po děsné španělské dálnici, pravý pruh strašně drncá, tak jedu v levém a vždy jen uhnu, když jede někdo rychlejší, provoz naštěstí není moc velký.

Španělské a portugalské mýto už ke mě není tak milosrdné, jako to francouzské, vyhodnocuje mne o třídu výše než osobní auto, takže mám dálniční poplatky cca o 70% dražší (max.1,1m nad předním kolem nedosahuji). Hranice Portugalska překračujeme kolem 16h, tím se nám okamžitě natahuje den o 1h, do Espinho přijíždíme v 17h místního času. Zastavujeme u Aničky, príma místo pro obytňák na rohu a čekáme na ni. Má velký byt tak, souhlasím s tím, že se na pár dnů u ní ubytujeme, vypereme si a využijeme bazén v areálu 🙂 Já mám navíc příští týden homeoffice, takže musím být přes den připojený, chtěl jsem původně do nějakého kempu, ale takto to bude určitě pohodlnější. Samozřejmě se jdeme hned projít k oceánu, na místa, kde to už známe, trávili jsme tu společně celá rodina covid dobu na podzim 2020, s dětmi jsme tu byli pak znova v srpnu 2021.