Pondělí 28.8.

Je pondělí, pracovní den, tak je třeba vyřešit problém se žárovkou. Blízko nacházím (google) jednu prodejnu, tak tam míříme. V podstatě permanentně prší, liší se to jen intenzitou deště – to znamená, že buď prší normálně, nebo je to průtrž, že to stěrače skoro nestíhají brát. Přijíždíme k prodejně, uvnitř chvíli hledám, nacházím i regál s žárovkami, ale všechny jsou 12V, potřebuji 24V. Když nenacházím, pokorně si stoupám do fronty. Obsluhuje jen jedem pán, s každým si vykládá, všichni čekají, ale nikomu to evidentně nevadí, inu jiný kraj jiný mrav. Konečně přicházím na řadu a po pozdravu ola! přecházím na google překladač a ptám se na 24V žárovky, pán chvíli hledá, pak jde se mnou k reálu, ptá se, zda je to na náklaďák (říká truck? a točí rukama a naznačuje tím velký volant), přikyvuji, ani překladač nepotřebuji. Pak ještě kouká do počítače a kroutí hlavou. Ptám se ho, zda by mi doporučil nějakou prodejnu, kde by to šlo koupit, kývá hlavou, něco hledá v počítači a pak mi ukazuje ať jdu za ním a na obrazovce mi ukazuje jméno firmy, fotím si to, poděkuji a chci odejít, ale on mne ještě zastavuje, píše cíl do google map, je to asi 6km a ptá se mne, zda to není moc daleko 🙂

Přejíždíme k druhé prodejně, vycházím z auta a nastává právě ta druhá, silnější fáze deště, vbíhám do prodejny, jsem tam sám, ukazuji žárovku (už vím, že se žárovka řekne bombila, venteqatro voltilos vyhrknu španělsky, prodavač pokývá hlavou, jde dozadu a přináší krabičku, dos por favor dodávám, dává mi tedy 2, je to asi za 3 Eura. Přicházím k autu, zrovna vysvitlo sluníčko, jako znamení, že je vyřešeno, kousek vedle je Lidl, tak jedeme nakoupit zásoby, Zatímco se děti připravují na nákup (to znamená, oblékaji se, protože v 11h jsou ještě v pyžamu), vyměnuji žárovku a zapínám světla. Říkám si, že svítí nějak moc, koukám na tu druhou (co jsem si vzal do rezervy) a …je na 12V, proto svítí jak kráva. Paráda a sluníčko zalézá a znova začíná slejvák. Takže se vracíme zpět (po cestě tato nová žárovka prdne, nevydržela ani 5min provozu), v prodejně je tentokrát úplně plno, čekám čekám a když se dostanu na řadu a vysvětluji, že mi dal jiné žárovky, prodavač pokýve, hned přinese jiné, ukazuje mi na krabičce nápis 24V, vytahuji peněženku (ty předchozí ani nechci řešit, jedna už stejně prdla a 3Eur není nic tak dramatického), on mne ale zastavuje a říká, že to mám zdarma, že to je v pořádku. Poděkuji a venku zase vychází sluníčko, montuji žárovku, vše je ok a vyrážíme směr Francie.

Cílem je velká pláž, Plage d’Ondres, u které je i servisní místo pro karavany, potřebujeme načerpat vodu. Porád průběžně, prší, i když dojíždíme na parkoviště u pláže. Nabíráme vodu. Původně jsem myslel, že zde zůstaneme celý den, přespíme tu a ráno vyrazíme dál. Vzhledem k počasí ale jen parkuji a když se nachvíli vyčasí, jdeme k pláži. Zrovna neprší, i svítí sluníčko, ale fouká opravdu hodně. Pláž je liduprázdná, vlaje červená vlajka a o břeh bičují obrovské vlny. Je to ale naše rozloučení s oceánem pro toto léto, takže se procházíme po pláži, Emilka bojuje s deštníkem, který se, jak v nějaké grotesce, obrací naruby. Pak znovu začíná pršet, tak se vracíme k autu, najíme se a rozhodujeme se, že zde nezůstaneme a zkusíme lepší počasí ve vnitrozemí při cestě zpátky domů. Už je dost pozdě odpoledne, tak uvidíme co stihneme.

Po 200km od pobřeží se počasí opravdu lepší, zastavuji a hledám, co by šlo dělat. Na netu nacházím AquaJump asi 50km od nás, je už sice skoro tma, ale rozhoduji se, že tam ještě dojedeme, bude se tam dobře spát, je to stranou všech hlavních cest. Tak stranou je to opravdu hodně, proplétáme se malými vesničkami, cesty mezi nimi jsou užší a užší, nakonec dorážíme a odměnou je noc jako v horách, úplný klid a ticho.

Úterý 29.8.

Ráno obhlížíme areál, je to rybník s úplně čistou vodou, písečným dnem a nafukovací skákací atrakce. Kupuji vstupenky, pro děti na 2h, pro sebe na hodinu, dostáváme instrukce od obsluhy a jdeme na to. U rybníka je ještě malý bufet, blízko je malá vesnička, opravdu si připadám, jako bychom byli někde na Vysočině.

Člověk má v hlavě nastavené, že dovolená v zahraničí je hlavně o těch velkých věcech, kde je hodně turistů, ale stojí za to zavítat i tam, kde se chodí koupat místní, jíst tam, kde jí oni, jet se projet na kole a vidět malou vesnickou katedrálu, ne nutně jen Notre Dame, kterou chce vidět celý svět. Btw byl jsem překvapen, kolik katedrál typu Notre Dame (s typickými 2 věžičkami), jen v menším měřítku ve francouzském vnitrozemí je.

Skáčeme na hradech, padáme do vody, je teplá, možná teplejší než vzduch. Nejvíce je oblíbené vhazování, kdy si někdo sedne na kraj vyhazovací části (je tam označený křížek) a já skočím a spadnu na druhé polovině tohoto polštáře – a ten, kdo seděl vyletí 2-3 metry do vzduchu. Po hodině jdu z vody, chvilku se bavím s obsluhou (jsou to mladí kluci) a jdu si číst, děti ještě hodinu poskakují.

Odjíždíme až kolem 16h směr Ženeva. Ráno jsem měl totiž telko s jedním kolegou/kamarádem z práce, bavili jsme se i o cestování a já mu říkal, že zvažuji udělat zajížďku do CERN což je kousek za švýcarskými hranicemi, pák km od centra Ženevy. CERN provozuje největší světový urychlovač částic LHC (kruhový tunel o délce 27km, 100m pod zemí). Ten kamarád v CERN pracoval, říká mi k tomu pár detailů, takže se rozhoduji, že tuto zajížďku uděláme.

Jedu jen asi 2 hodiny, pak sjíždím z hlavní silnice, kempujeme, děláme večeři, klasika. Je ještě světlo, děti si hrají, já cvičím, jdeme brzo spát, chci ráno vyjet brzo.¨

Středa 30.8.

Vyjíždím už v 6:30h, chci být na místě kolem 8h, je tam veřejné parkoviště a nevím, jak bude zaplněné. Nakonec je více než poloprázdné, takže v pohodě parkujeme, jsme ve Švýcarsku, frankofonní část.

K snídani vafle (kolikrát jsem je už dělal?) a jdeme na prohlídku návštěvnického centra. CERN nevypadá jako nějaká hi-Tech oblast, spíše jako oblast se skladovacími halami. Jediné, co trochu vyčnívá je velká dřevěná koule (Globe), kde je prostor s expozicí.

Průvodce mi vysvětluje, že buď můžeme jít na prohlídku s výkladem, která začíná každých 30min (anglicky nebo francouzsky) nebo  si projít jen interaktivní výstavu, která je umístěná v kopuli. Prohlídka s výkladem vede i dovnitř areálu, proto se musí předložit pasy a zaregistrovat ID. Není to ale, prohlídka podzemí, ale nějaké řídící centrum, což by mne také zajímalo, ale děti asi moc ne. Navíc krromě mne a Rózky, mají všichni ostatní propadlé pasy (zjistil jsem to těsně před odjezdem, tak jsem to už nechtěl řešit), takže volba je jasná, jdeme do kopule a komentovanou prohlídku dělám já.

Je to malé, ale mají to moc pěkně udělané, dotykové obrazovky, světelné efekty, přítmí a tak. Začínám vysvětlovat a velice brzy pochopím, že musím zvolit nějakou analogii, protože jinak to bude úplně zbytečné. Naštěstí mám k dispozici fenomén Stranger Things, viděl jsem sice jen několik dílů, ale děti (hlavně Emča) to mají nastudované zepředu, zezadu. Takže každou zastávku rámuji do děje Stranger Things, jde to úplně samo, možná by to tu měli zařadit do prohlídky – vícedimenzionální prostory, vztah energie a hmoty, částice a antičástice, temná hmota a energie… U zastávky, kde je jsou shrnuty hlavní rovnice strunové teorie vysvětluji, že na vysoké škole se už v matematice nepočítá s čísly, ale jen s písmenkami. To je zajímá a zásobují mne dalšími dotazy – co se stane, když vlezu do urychlovače částic, jestli umřeme, když se dotkneme nějaké antičástice, jestli tu dělají černé díry (ano dělají, ale strašně malé), jestli ti lidé, co chodí s visačkami dovnitř areálu jsou vědci (ano jsou), jak to, že jsou tak mladí a jsou normálně oblečen (vědec přeci musí být starý a mít bílý plášť a brýle), vysvětluji, že většinu velkých objevů udělají lidé ve věku 20-30 let a pak už tu hlavní myšlenku jen rozvíjejí, jestli vědci vydělávají víc než YouTubeři…

Po cca 45 minutách prohlídky, jcdem zpět k autu a já se rozhoduji, protože je docala pěkně, že sundám kola a pojedeme do centra Ženevy. Jsou tu všude cyklostezky,  ne nějak super udělané, často jen nakreslené piktogramy na silnici nebo chodníku, stejně jak je to třeba ve Vídni, ale to úplně stačí, není nutné mít megagiga stezku. Na kole je to z parkoviště CERN asi 30min pohodové jízdy. Jsme v centru u jezera, jedeme kolem něho, v parku si dáváme bosonovou zmrzlinu. Jedem k jednomu z největších vodotrysků na světě Jet d`Eau, pak s sdáme v parku, je už kolem 14h, máme hlad. Najednou mne napadá, opravdu mne!, že v každé zemi, kde jsme byli, jsdem jim povolil 1x jít do McDonalds a v každé zemi tam měli něco jiného, tak jim sám navrhuji, ať tam jdou koupit jídlo. Jsem hned ten nejlepší tatínek na světě. Rózka s Emčou se vrací, donášení balíčky se známou značkou, Rózka chce abych ochutnal VEGE hamburger, protože vypadá jinak než ten v Česku nebo v Portugalsku (ale i ten v Portugalsku vypadal úplně jinak než ten v Česku). Vypadá to jako kuřecí, chutná to jako kuřecí, má to dokonce strukturu vláken jako v kuřecím…já si tedy jistý nejsem, ale Emča s Frantou to ochutnají také a jsou přesvědčeni, že to maso není, já si tak jistý nejsem, ale raději mlčím…Asi to opravdu maso nebylo, ale mělo to k tomu už opravdu hodně blízko a hlavně to bylo opravdu dobré.

Z Ženevy odjíždíme kolem 17h, přemýšlím co dál. Je středa odpoledne, ve čtvrtek odpoledne jsem chtěl být v Černošicích u splavu (Berounka), kde to měla Eva moc ráda. To je skoro ještě 1000km. Nemám rád dlouhé přejezdy, mám pocit, že z auta nejde cestování naplno prožít, rád zastavuji, dělám výlety, než si odškrtávat kilometry. Ale máme v Černošicích už domluvenou schůzku tak se smiřuji, že dám noční jízdu a v duchu se omlouvám Německu, že jím opět jen projedeme v podstatě bez zastavení.

Výjezd z Ženevy je super, nechtěl jsem řešit švýcarské mýto, tak jedeme po francouzské stran mimo dálnici, přejíždíme předhůří Alp, nádherné výhledy, opět mne to skoro fyzicky, bolí, chtěl bych zastavit, vytáhnout kola a jet na výlet. Kolem 20h zastavuji, večeříme, děti jdou spát a já jedu..jedu..jedu..jedu až do půl jedné ráno. Nejelo se mi úplně dobře, docela prší, ale zase dálnice byla v noci skoro prázdná. Zajíždím na odpočivadlo, ale je plné kamiónů i v místě parkování osobních aut, nechci jet dál, tak přejíždím obrubník a příkop (jsem přece offroad camper) a parkuji u lesa pár metrů od nájezdu, je tam celkem rovinka. Nastavuji si budíka na 5h ráno, chci toho co nejvíce ujet než bude plný provoz.

Čtvrtek 31.8.

V 5h ráno to rozjíždím, všude stojí voda, jsem v blátě, ale ano nemusím zapínat uzávěrku a v pohodě projíždím příkopem zpět na silnici. Jedu až do 8h, už jsem za Norimberkem, cca hodinku od hranic s ČR. Tak si si jdu na chvíli zdřímnout, nakonec se probouzím až s dětmi skoro v 10h… Ale to nevadí, nakonec jsem to ujel rychleji, než jsem čekal.

Dojíždíme do Česka a začínám skákat po rozbité dálnici za Rozvadovem, vždycky se tak stydím, to snad není možné. Nabírám relativně levnou naftu, děláme si zastávku v Berouně na nákup před třetí hodinou jsme u splavu. Kopeme se, pak přichází Hanička (Evina kamarádka, spolužačka z UMPRUM), chvíli si povídáme a domlouváme si večeří v 19h v místní hospůdce i jejím manželem, Formesem (sochařem), kterého znám také, ale neviděl jsem ho možná 10 let.

Máme čas, tak se jedeme projet na kole, směr Karlštějn, dáváme si super zmrzlinu a já vyhodnocuji rozdíly na cyklostezce tady a třeba ve Francii. Tady je to samý závodník s pupkem, jinde jedou všichni více na pohodu. Ale je možné, že jsem jen unavený po noční jízdě a trochu přecitlivělý. Když nás předjíždí jeden takový závodník (stezka je úzká) a některé z dětí mu po zacinkání dostatečně rychle neuhnulo na stranu a on tak musel přibrzdit, když předjíždí mne kroutí zuřivě hlavou a něco mrmlá, chytnou mi saze a volám na něj jestli má problém, borec má najednou dost času, zastavuje, když mne ale vidí, tak začíná couvat, děti mne uklidňují a on rychle odjíždí. Je mi to pak líto, to jsem jim nedal pěkný příklad chování, no co už.

Na cestě zpátky se ohlížím a nevidím nikoho, tak se vracím za zatáčku a vidím, že má Emča nějaký problém s kolem. Než k ní dojedu, tak se k nim vrací i 3 kluci, co jeli opačným směrem. Jsou to francouzi (synchronicita?), tak si s nimi povídám, jsou strašně fajn, půjčují mi nářadí (cestují na kole s brašnami, mají i kompletní sadu nářadí), opravujeme společně brzdu na kole, pak se mne ještě ptají, jak se řeknou česky některá slova, jako děkuji a tak, loučíme se a jedeme na večeři s Haničkou a Formesem.

Večeře je super, mají i vege jídlo 🙂 Hanička rozjíždí vtipné historky, je to příjemný večer. Z hospůdky odjíždíme už za tmy, už je docela zima, ale k autu je to jen asi 10minut na kole. Mrzí mne, že zapomínám fotit, ale určitě se ještě uvidíme. Za zvuků vody usínáme.

Pátek 1.9.

Je 1.září, takže vstáváme v 10h 🙂 To bude šok, za 3 dny. Dnešní program je jízda podél řeky do Prahy, přes nejdražší cyklostezku na světe u Radotíma, oběd u Olgy, lehká prohlídka Prahy dle situace a cesta do Brna.

Vyrážíme až v 11h, míříme směr Praha za Olgou, která bydlí hned vedle tančícího domu. Cesta vede podél Berounky, u Radotína (soutok Berounky a Vltavy) obě řeky překonávají 2 lávky, které jsou zavěšené pod mostní konstrukcí pro auta. Jsou to, v přepočtu na metr, nejdražší cyklostezky na světě.jsme prostě unikátní.

U Olgy se zdržíme asi hodinu a půl, udělala kvůli nám speciální VEGE oběd. Pak jdeme společně do tančícího domu, nahoře je kavárna, nikdy jsme tam nebyli. Dáváme si dortíčk, jsou sice dražší než ve Švýcarsku, ale je zde krásný výhled, tak to stojí za to.

Cestu zpátky volím po druhé (levé) straně řeky a je to chyba, cyklostezka se zde různě objevuje a ztrácí a dost často jedeme po normální silnici mezi auty. Z Černošic vyjíždíme až těsně po 18h a po několika zácpách na D1 dojíždíme ve 21h do Brna.

A co dál?

Takže po více než 600 hodinách od odjezdu jsme zpátky v doma. Ujeli jsme něco málo přes 6000 km, na kolech jsme ujeli odhadem minimálně dalších 300 km. Je to s podivem, ale nebyla žádná ponorka a kromě standardního hašteření žádné konflikty nebyly.

Pro děti byl největším zážitkem EuropaPark, a Jump4Aqua (věřím, že jim toho utkvělo více, ale když jsem se včera zeptal, tak tohle byla odpověď). Ale nakonec to dobře ilustruje to, co jsem si z výpravy odnesl já. EuropaPark je obrovská zábava, kam směřuje každý den mnoho lidí. a kam jsme jeli cíleně. Jump4Aqua je u malé vesničky ve vnitrozemí Francie, kde bylo jen pár lidí a zajeli jsme tam v podstatě náhodou. Co z toho plyne? Není nutné se honit jen za těmi neprofláklejšími věcmi v dané zemi. Krásné je i náhodně objevovat, třeba na kolech, na každém místě je něco zajímavého, i když je to třeba jen sympatická prodavačka zmrzliny.

Příště už nechci honit tolik kilometrům, chci si co nejvíce užít zemi, kterou navštívíme. Takže jsem dětem navrhl, že když budou pomáhat, cvičit na nástroje bez toho, abych jim to každodenně připomínal, vnášet koš alespoň občas atd atd atd tak že je příští rok vezmu ze školy už v červnu, přejedeme během 2 dnů do italského Janova, trajektem přeplujeme do Maroka a 4 týdny budeme cestovat v této zemi. Toť plán na příští rok!